Představujeme vám Terapii něhou

Rozhovor s něhoterapeutem Janem Havelkou

Dva roky uplynuly od doby, kdy jsem na internetu zaznamenala existenci Terapie něhou, než jsem usoudila, že tento název vystihuje přesně to, po čem mé srdce touží – nechat se léčit, a něžně k tomu. Objednala jsem se, ale chvíli před prvním sezením se mi tam najednou nechtělo, takže jsem se vymluvila na nemoc a na Terapii něhou se dostavila až o několik dalších měsíců později.

„Něhoterapeut“ Jan Havelka působil na první pohled méně sympaticky, než na fotografii na webu. Ani jeho počínání v terapii nebylo zpočátku tak příjemné, jak jsem očekávala. Procházel se mnou moje trampoty a vyptával se i na docela nepříjemné věci, týkající se mých strachů a agresí. Teprve ke konci dvouhodinového sezení jsem se uvolnila natolik, že jsem začala vnímat dotek jeho rukou na svých ramenou jako příjemně ochranitelský.

Po té jsem absolvovala ještě pět sezení Terapie něhou a na každé další se už těšila. Od druhého sezení jsem vnímala protékající něhu a mohu dosvědčit, že je to velmi přirozená, příjemná a účinná léčebná energie. Od určité intenzity mi působila téměř změněné stavy vědomí – hluboký mír a pozvedání ducha, díky kterému jsem některé věci ve svém životě dokázala nahlédnout z jiné perspektivy.
 

Rozhovor s Janem Havelkou

Proč mi v první hodině terapie nebylo dobře?

Když přijdete s nějakou bolestí k lékaři, také vám to citlivé místo nejprve prohmatá, což může bolet, takže i tam se váš stav nejprve „zhorší“.

Terapie něhou je váš „vynález“, nebo jste měl nějaké učitele?

Za své učitele jsem v sedmdesátých letech považoval Eduarda Tomáše a v devadesátých letech Andreje Dragomireckého, a Mílu Lukášovou, u kterých jsem se učil regresní terapii. Rozumět životu jsem se učil z Poselství grálu od Abd-ru-shina. Ale Terapii něhou opravdu považuji tak trochu za svůj „objev“.

Proč „tak trochu“?

V terapii předávám něco, co je větší než já, a co si snad skrze mne hledá cestu. Léčivá schopnost něhy tu zajisté existovala už miliony let před tím, než jsem já začal s Terapií něhou, takže ji těžko mohu považovat za svůj vynález.

A z čeho tedy Terapie něhou vychází?

V mé osobě vychází Terapie něhou z výcviku regresní terapie, z celoživotní zkušenosti s duchovní cestou, a z vrozeného sklonu zabývat se ženami. Možná důležitější je ale neosobní pól, vycházející z kosmické něhy, která je větší než já.

Jak si vysvětlujete, že Terapii něhou nedělají i další terapeuti?

Upřímně – toto považuji za nevysvětlitelný úkaz. Už někdy před třiceti lety jsem věděl, že Terapie něhou musí efektivně fungovat právě tímto způsobem. Celé čtvrtstoletí mě ale blokovala pochybnost, že kdyby bylo terapeutické využití něhy tak jednoduché, všichni by ji samozřejmě už dávno používali. A jelikož něhu v této podobě k terapii nepoužíval evidentně nikdo, skoro třicet let jsem hledal, kde bude ten fatální zádrhel, který jsem přehlédl. A když jsem před čtyřmi lety konečně psal svůj „projekt Terapie něhou“, říkal jsem si, že ten zádrhel bude v riziku vzniku závislosti na osobě terapeuta. Tolik jsem lpěl na nutnosti existence alespoň nějaké komplikace. Ale ani tato obava ze závislosti se v praxi nepotvrdila.

Co je podle vás zdrojem něhy a proč má něha terapeutické účinky?

Schopnost přijímat a předávat něhu považuji za dar od stvořitele, který jsme se v této civilizaci dosud nenaučili využívat. Důkazem, že náš „citový hardware“ je na něhu dobře připraven, je pro mě základní hluboká touha po něze, kterou si čas od času přizná skoro každý z nás. Schopnost používat něhu jsme dostali do výbavy nejspíše proto, abychom si mohli být navzájem přirozenými terapeuty. Jenže nám to v životě obvykle funguje pouze v těch krátkých obdobích, kdy jsme zamilovaní, kdy něha proudí tak, jak má.

Bylo tomu někdy jinak?

Možná ano, vynořují se jakési archetypální vzpomínky na chrámy ve starověkém Egyptě, které sloužily veřejnosti – dnešním jazykem řečeno – jako centra osobního růstu, v nichž byla provozována Terapie něhou na velmi vysoké odborné i etické úrovni. Ale to už je velmi dávno, takže z této tradice se dodnes nezachovalo vůbec nic, snad kromě hanlivého označení „chrámová prostituce“. Je docela možné, že řada tehdejších kvalifikovaných terapeutů, opět zrozených do naší civilizace, má dnes potíže s hledáním své skutečné parkety, protože ta už před dávnými časy zanikla. Z tohoto pohledu je Terapie něhou skromným, nicméně platným pokusem začít tuto terapeutickou parketu opět obnovovat.

Kde berete své nadšení při hodnocení terapeutické účinnosti něhy?

Podstatným zdrojem mého zájmu o psychoterapii a duchovní růst jsou celoživotní problémy, které mám sám se sebou. Bez ironie je považuji za svoji nejcennější terapeutickou kvalifikaci. Prošel jsem řadou terapií, jak v roli klienta, tak v roli terapeuta, a na vlastní kůži jsem mnohokrát pocítil, jak by se terapie opravdu dělat neměla. Takže mám srovnání. Chodil jsem například čtyři roky na psychoanalýzu, jako klient. Alespoň pro takové typy, jako jsem já, je terapie něhou řádově efektivnější i příjemnější.

Jak reagují na Terapii něhou lidé?

Klientky obvykle reagují velmi kladně. Ostatní svět obvykle reaguje velmi zdrženlivě. Mezi těmito dvěma skupinami pozoruji jistou migraci. Objednané nové klientky se často na poslední chvíli omlouvají, nebo se prostě nedostaví. To znáte nakonec i z vlastní zkušenosti, také jste před svojí první Terapií něhou zakličkovala.

Ano, pociťovala jsem zmatek, ale pouze napoprvé, pak už jsem se pokaždé těšila.

To je dost obvyklá reakce lidí, ze které nejsem nadšený, proto dlouhodobě hledám způsoby, jak důvěru v Terapii něhou v očích veřejnosti zvyšovat.

Kristina Zahradníková  
březen 2007  
(Článek vyšel v časopisu Meduňka 5/2007)