TŇ III v Egyptě
Venku je naprosto příšerné počasí. Je mlha, jemně mrholí a už se troch
stmívá, je asi trochu pod nulou. Projíždím na svém vozítku mezi poli. Hnědé
smutné brázdy z jedné strany a řídké nažloutlé strniště z druhé. Tento pohled by
mě ještě před měsícem zaručeně dostal do deprese. Nastavuji tvář studeným
kapkám, přivírám oči před větrem. Cítím, jak jsem ráda na světě. Mám totiž před
očima temně modré Rudé moře s bílými čepičkami vlnek, a za sebou rudozlaté skály
Sinajského poloostrova. Vybavuji si teplý suchý egyptský vánek a jeho vůně.
Cítím se lehce a volně, mám křídla a kdybych chtěla stačí s nimi jen zamávat
a letím. Jedu dál tou nevlídnou zimní krajinou a je mi tu dobře.
Egypt je pro středoevropana asi neznámá tajemná země, plná bájí, pyramid
a krokodýlů. Pyramidy ani krokodýly jsem neviděla, ani poušť, ani Nil. Má cesta
do Egypta byla přesto nádherné dobrodružství už od chvíle, kdy mě to poprvé napadlo.
Ten pokyn přišel asi odněkud shůry a nedalo se neuposlechnout. Letět v prosinci
do Egypta je úžasné. Žádné předvánoční šílenství, jen si koupit olej na
opalování a dost.
Pravý důvod mé cesty byl ale troch jiný, než si jen zaletět za sluncem. Před
nedávnem jsem ukončila terapii něhou u pana Havelky. Mohla bych celý průběh
terapie přirovnat ke zmrzlinovému poháru. Je to asi troch šílené, ale zkusím to
vysvětlit. Každé sezení s něhoterapeutem bylo jako kopeček jahodové zmrzliny (tu
mám nejraději) – podobně osvěžující, uspokojující i sytící. Mezi zmrzlinou bylo
i spousta ovoce a šlehačky. No a na každém správném poháru musí být na vršku
slaďounká třešnička – a to byla ta TŇ III v Egyptě. Nebo se dá terapie něhou
přirovnat k šití šatů. V terapii se nám s panem Havelkou povedlo ušít krásné dokonalé šaty.
A vyžehlit jsme je letěli do Egypta.
Takže jsem letěla jsem do Egypta s panem Havelkou na závěrečnou část terapie
něhou, zvanou TŇ III. On v roli terapeuta, průvodce, kamaráda a v mém případě
i asistenta, Já v roli klientky, kamarádky a svěřenkyně.
Místo našeho pobytu bylo naprosto čarokrásné. Nerada používám superlativy,
ale tady se to jinak popsat nedá. Tohle něhoterapeutem pečlivě vybrané místo je
určeno pro odpočinek, meditaci a rozvoj schopnosti prožívat čistou radost ze
života. A přitom ještě úžasnější, než to, co jsem viděla kolem sebe, bylo to, co
jsem cítila v sobě.
Musím začít u lidí. Mám lidi ráda tak všeobecně a lidé z jižních zemí jsou mi
blízcí. Egypťané jsou krásní, přátelští, usměvaví a velice ochotní. Pak tam jsou
všudypřítomné skály. Rudohnědé, někdy do zlatova, tyčí se nad hotelem i nad
mořem. Dodávají celému místu kupodivu pocit bezpečí a útulnosti. Jako by říkaly:
„neboj se, jsme tady, nic ti nehrozí.“ Skály celý den nabírají teplo a energii
od slunce a po západu ji zase vlídně vydechují na nás lidi.
Moře, to byl opravdu pohádkový svět zázraků. Nevím proč se Rudému moři říká
rudé, já bych mu říkala zlaté. Poprvé v životě jsem tam plavala se šnorchlem –
pan Havelka mě to naučil během chvilky – a ani jsem nemohla uvěřit, že to je
skutečnost. Tolik barevného života pod hladinou!
Pan Havelka měl tolik odvahy, že mě vzal na dvě projížďky na velbloudech.
Když jsem ještě měla zdravé nohy, jezdila jsem na koni, ale dnes bych se na něm
už neudržela. Tak jsme vyzkoušeli velblouda. Sice mě na něho musel vysadit (a
napřed mě samozřejmě dovézt na vozíku až k němu), ale ukázalo se, že se na
velbloudovi spolehlivě udržím dokonce i při jeho vstávání a klekání, což je
trochu jako na horské dráze. Na první vyjížďce jsme jeli do skalnatých kaňonů
Sinajského poloostrova až k oáze, na druhé vyjížďce jsme jeli několik kilometrů
po pustém pobřeží cestičkou mezi mořem a skalami. Na druhé projížďce jsem už
doslova brečela blahem. Tam, s tím teplým větrem, jsem opravdu měla pocit, že
létám.
Vždycky jsem žila dost skromně a říkala si, jaké to asi je, zažít luxus. Tady
jsem ten luxus konečně zažila. Krásný prostorný pokoj s příslušenstvím, všude
čisto. ÚÚÚžasnééé jídlo, bezvadná obsluha. Nic jsem nemusela, o všechno se
postaral někdo jiný. Kdo by hledal hlučné diskotéky a nakupovací orgie, ať letí
jinam. Každé ráno jsme se chodili dívat na východ slunce a každý večer jsme
pozorovali hvězdy. Čisté radosti života!
Pokaždé, když jsme se vraceli z restaurace, nacpaní k prasknutí těmi úžasnými
egyptskými dobrotami, jsme si s panem Havelkou na chvíli vyměnili role. On si
sedl do vozíku a já jsem ho vozila, abych si procvičila nohy – protože opírajíc
se o vozík těch pár desítek metrů ujdu. Říkali jsme tomu „muslimská varianta“
a náramně se bavili udivenými pohledy překvapených hostů...
-----------------------------------------------------
Tam někde uvnitř sebe mám navždy kus té rudé přátelské skály. Pořád hřeje
a když pláču, je to teplá voda z Rudého moře. Na zádech mám složená neviditelná
křídla a kdybych chtěla, tak je můžu roztáhnout a uletět. Protože už to umím.
Zůstanu ale tady, protože je mi tu už dobře.
A ty pyramidy jsem nakonec taky viděla – naprosto pohodlně z výšky deseti
kilometrů při šálku kávy z okýnka letadla na cestě domů.
Předem deklarovaným cílem TŇ III bylo „dosažení co nejvyšší letové hladiny“.
Zafungovalo to, díky pane Havelko, něhoterapeute.
Ála.
(aliceplundrova@seznam.cz,
2. 1. 2010)
|
