terapie něhou   terapie něhou
 

» Co je terapie něhou

» Terapie něhou I.

» Terapie něhou II.

» Terapie něhou III. - Egypt

» Něhoterapeut o sobě

» Motivace k terapii

» Podpora pozemského ženství

» Regresní terapie

» Rituál přijetí

» Kontakt

» Večerní povídání o terapii

» Starší texty o terapii něhou

Terapeutův videoblog (NOVÉ)

 

 

Jak a proč najít a utěšit vnitřní holčičku

Je to rok a půl, co jsem absolvovala Terapii něhou, a těším se dodnes z jejich zisků. Přesto ve mně občas probublávají na povrch pocity ublíženosti, nespokojenosti se sebou sama a hlavně s okolím. Neúspěšně jsem se pokoušela vymámit z lidí kolem sebe útěchu, čím víc jsem tlačila na pilu, tím hůř mi bylo. Nakonec jsem uznala, že jako absolventka TŇ, která kdysi dostala stručný návod, jak pečovat o své vnitřní dítě, a jako dospělá žena bych si s tím měla umět poradit sama. Sešla jsem se tedy znovu s Janem Havelkou a poprosila ho, aby mi pomohl rozkrýt, co se to ve mně děje a aby mi to pomohl „láskyplně“ odstranit.

Šlo to ztuha, neboť jsem měla vyhledávat chvíle, kdy jsem v poslední době byla sama na sebe hnusná, nazírat to a upřesňovat, v jakých pocitech se ta ošklivost projevila. Lehce jsem se za sebe styděla, a tak jsem docela s úlevou zabrousila do svého dětství. Nebylo sice povznášející sledovat, jak mně rodiče ubližovali, ale šlo to mnohem lépe – já jsem byla chudinka, za nic jsem nemohla, a oni ke mě vysílali taková poselství jako: „Fuj, ty jsi ošklivá, ty snad nejsi moje.“; „Dělej, seš jak zpomalenej film. Proč na tebe musím pořád čekat? Jsi na obtíž.“; „Cos to udělala, ty nemehlo? Tys mě ztrapnila. Proč nejsi jiná? Nechci tě.“; „Jsi úplně neschopná. Budižkničemu.“; „Zbabělče.“; „Jsi něco míň. Nezasloužíš si to, co já.“; „Stydím se za tebe.“

Jenže ke každému odstínu nelásky a nepřijetí, ke každému výroku šlo dohledat situaci z poměrně nedávné doby, kdy jsem se já sama peskovala a zraňovala stejným způsobem a se stejnou razancí. Naučila jsem se to ve svém dětství tak dokonale, že je to automatický postoj, který vůlí nejde téměř ovlivnit a jen zlomek z něho si běžně uvědomuji. Vybavovalo se mi takových situací stále víc, a jak jsem je vynášela na světlo a mluvila o nich, cítila jsem se uvězněná v tíze, až se mi vůbec nechtělo hýbat a zabývat se tím – z obav, co ještě objevím. Něhoterapeut to v jednu chvíli zastavil a nechal mě tu tíhu pocítit. Byla to část trápení mé vnitřní holčičky.

Bylo poměrně lehké poznat, co to je a viděla jsem dobře, jak moc holčička potřebuje slyšet a cítit: „Pojď ke mně. Pochovám tě. Chci tě. Mám tě ráda. Poslouchám tě. Jsem na tebe pyšná, jak jsi šikovná. Dám ti to nejlepší.“

Mnohem těžší bylo pochopit a uznat, proč se to všechno takhle děje. Že nejsem obětí rodičů. Že nejsem malá bezmocná holčička. Že si to dělám já sama. Zpočátku jsem stále viděla jen trpící dítě, s nímž jsem se ztotožňovala, a trestající, zmatené a nešťastné rodiče. Odmítala jsem se ztotožnit s rodičovskou složkou v sobě. Tvrdila jsem, že utrpení v dospělosti je součástí transformačního tlaku a připadalo mi to neobyčejně ušlechtilé a pokrokové. Dokud mi to Jan Havelka nepřipodobnil k „osvícenému“ postupu rodičů, kteří dítě trestají pro jeho dobro, protože to dítě je tak špatné, že to s ním jinak nejde. Alibistické pokrytectví. Cesta k tomu, abych u sebe viděla a přijala, že utíkám před zodpovědností za to, že obrazně řečeno z bezradnosti trápím malou holku a ještě jsem přesvědčená, že dobře činím, nebyla přímá a jednoduchá.

Vedla přes sebelítost k lítosti nad vnitřní holčičkou a pak se dostavil popud sevřít to dítě v náruči. Nejprve jsem byla jakoby cizí příchozí, který se slitoval, a když se mě to dítě křečovitě drželo a plakalo, poznala jsem v něm kus sebe sama. Učinila jsem jen tak naslepo pokus a řekla mu neobratně: „Promiň.“ – a ono to přijalo, vděčné už vůbec za to, že se jen k němu hlásím! Kontakt byl navázán a já s úžasem sledovala, jak málo stačilo, aby mu bylo dobře, jak moc o mě stálo. Moje holčička nechtěla žádné drahé radosti v podobě krásných věcí a požitků – což jsem si tak matně představovala, když jsem vzpomínala na absolvovanou TŇ – chtěla hlavně moji pozornost. Tím se také vysvětluje, proč mě v uplynulé době příliš netěšily žádné „dárky“ – zanedbané vnitřní dítě se jimi nechtělo nechat odbýt.

S pomocí něhoterapeutovou jsem zjistila, že vnitřní holčička teď nejvíc ze všeho touží po tom, abych si jí všímala a poslouchala ji, chovala a chránila, a to hlavně ve chvílích slabosti, kdy se na ni vztekám nebo vyrážím obviňovat celý svět a nechávám ji opuštěnou. Dostala jsem staronovou pomůcku, abych to dokázala – rituál péče o vnitřní dítě – a teprve teď nahlížím jeho pravý smysl. Není to rozmazlování sebe sama ve chvílích pohody, jak mi dříve připadalo, ale navázání skutečného, hlubokého kontaktu s důležitou složkou svého já, tak abych sama svými silami držela pohromadě nejen tehdy, když je mi dobře, a abych si sama volila, že mi bude, pokud možno, co nejlépe. Teprve potom má člověk skutečně co nabídnout i druhým lidem.

* * *         

Dívám se z většího odstupu na metodu, kterou Jan Havelka používá, aby lidem pomohl ošetřit zraněné vnitřní dítě a uvědomuji si, že její prvky znám odjinud.

S traumaty a nepříjemnými zážitky z dětství pracuje regresní terapie. I v ní se stopují určité emoce, které jsou někdy vyjádřené slovy, a vyhledávají se v různých událostech v průběhu času. Rozdíl je v tom, že v regresní terapii se vše děje mechaničtěji, klient a terapeut postupují v čase hluboko do minulosti před současným životem klienta, zpracovávají podstatně větší objem událostí, a celý proces je tak mnohem zdlouhavější, únavnější a bolestnější. Přitom neexistuje dokonalá záruka, že to, co klient znovuprožívá, skutečně souvisí s jeho současnými potížemi a velmi malý důraz je kladen na to, aby si aktivně pomohl tady a teď.

Při kontaktu s vnitřním dítětem se zase uplatňují techniky channelingu, a to velmi střídmým a praktickým způsobem. Vše je podřízeno aktuálním zájmům vnitřního dítěte, není tu prostor pro přijímání informací, které s tématem terapie nesouvisí.

A rituál péče o vnitřní dítě je pomůckou, která nabude důležitosti po terapii, když klient „ztratí“ možnost vhledu a nemá už přístup k žádným exkluzivním informačním zdrojům. Pak funguje jediná spolehlivá forma spojení s dítětem v nás – rituální, symbolický kontakt částečně naslepo.

Postupným očišťováním těchto tří hlavních prvků od všeho, co je pro daný účel zbytečné, a jejich promyšlenou, elegantní syntézou vznikl v Terapii něhou velmi originální a účinný nástroj, který může jednoduše přinést úlevu a štěstí mnoha lidem.

A takových nástrojů je v TŇ více.

Nevím, zaslouží-li si Jan Havelka Nobelovu cenu, jeho Terapie něhou je však bezesporu tvůrčím činem zvláštní krásy :-)

Mgr. Hana Borovská, Ph.D.  
(hana.borovska@seznam.cz, 26. 7. 2009)  

Zkušenosti klientů

» Terapie v Egyptě
» Když vesmír vyslyší
» Dveře do radostnějšího
» Věřit svojí GPS
» Hugo – útěk před terapií
» Týden v ráji
» TŇ III v Egyptě
» Má cesta k sobě
» Vzestup o berlích
» Něha i kopanec
» Svědectví 1
» Dva roky po terapii
» Pro zvědavého muže
» Znovuzrození
» Našel jsem něco nového
» Utěšit vnitřní holčičku
» Účinné! Jasné! Krásné!

» Další zkušenosti...
 

Články o TŇ

» Deprese je brána
» Meduňka
» Třetí oko
» Phoenix 1
» Phoenix 2
» Regenerace


jít za hranice dosavadního poznání...spatřit to, co bylo dosud očím skryto...koncentrovat pozornost na krásu...nechat mysl svobodně rozepnout do volného prostoru...zažít hluboké uvolnění...ochutnat sladkost božské lásky...


(c) Jan Zahradník Havelka, www.vnitrni-dite 000

 

terapie něhou   terapie něhou