|
|
Hugo – útěk před terapií
Jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že „Sebedelší cesta začíná prvním
krokem.“ A že „odvážnému štěstí přeje“ a „kdo se bojí, s... v síni.“
Když onu síň vezmeme jako předobraz naší duše a uvědomíme si, v jak nevábném
stavu se někdy nachází, nezbývá nám už většinou mnoho sil k tomu, abychom
všechno to smetí vymetli ven sami. Hledáme tedy, kdo by nám pomohl. Volba
takového pomocníka bývá tím prvním krokem na naší cestě, na kterou jsme se
rozhodli vydat. Jenže po prvním kroku musí následovat krok druhý a třetí
a desátý a stý, protože když nebudeme trpělivě klást jednu nohu před druhou,
nikdy ke kýženému cíli nedojdeme. Naše síň (duše) nejen, že zůstane stejně
zadělaná, ale její obsah začne kvasit a vytvářet jedovaté plyny, které nám
nadobro otráví celý náš dům (život.)
Tato úvaha mě napadla ve chvíli, kdy mě pan Havelka požádal, abych
potenciálním klientkám sdělila svou zkušenost s úkazem, který se nazývá „útěk
z terapie“, nebo také „Hugo“. V mém případě šlo naštěstí o útěk nedokonaný, ale
velmi přesně vám mohu popsat, co by bylo, kdyby…
Kdybych poslechla své dlouholeté průvodce Strach a Pocit viny, kteří se mi 4.
listopadu 2009 téměř celou noc vnucovali a přesvědčovali mě, abych nikam
nejezdila, že to stejně nemá cenu a že je to nějaký divný – terapie něhou, co to
je? Sama v cizím bytě s neznámým chlapem a tak dále… a tak dále:
- nikdy bych se nedopátrala příčiny své tehdejší mizérie,
- nikdy bych nezjistila, kdo doopravdy jsem,
- nikdy by mi nedošlo, že život, který žiju, není můj, ale „jejich“ – mých
rodičů, mého muže, celé naší rádoby svobodné společnosti,
- nikdy bych už nepoznala, co to je, volně se nadechnout,
- nikdy bych nepoznala jednu z bývalých klientek Terapie něhou, se kterou
jsme dnes jako velmi se milující sestry.
Toto vše vnímám jako štěstí, které mi začalo přát, protože jsem našla tu
odvahu a nevzdala to předem. A zdaleka to není všechno:
- nikdy bych nezjistila, že jsem normální zdravá žena, která se dokáže
přirozeně radovat ze své sexuality, která byla do té doby zašlapaná do prachu
puritánskou výchovou a chybnou volbou partnera,
- nikdy bych asi nedokázala emocionálně dospět.
V případě Terapie něhou I a II tedy neplatí že „kdo uteče, vyhraje“, ale
naopak. Prohraje sám sebe.
Nejživější zkušenost mám ale z mé druhého nedokonaného útěku, a to před TŇ
III v Egyptě (viz Týden v ráji). V tomto případě
sehrálo velmi pozitivní roli předplatné. Nebýt faktu, že byl zájezd předem
zaplacen a peníze by propadly, mohu nyní v mém „co by bylo, kdyby“, pokračovat:
- nikdy bych do Egypta neodletěla a okradla bych se tak o ty
nejintenzivnější prožitky svojí existence na této planetě,
- vystavila bych se riziku, že mě strach a moje ego zase postupně vcucnou do
svých tenat a celá námaha „jedničky a dvojky“ přijde vniveč,
- nikdy bych se nedokázala vymanit z emocionální závislosti na svém
nefunkčním manželství.
A nikdy bych nepoznala, co je to láska bez podmínek. Nemám teď na mysli lásku
erotickou, ale lidskou. V panu Havelkovi jsem díky své ne-dezerci získala
přítele a kamaráda. Když se mi dnes v e-mailu podepíše „S láskou a pohlazením
Honza“, tak úplně fyzicky cítím opravdovost těchto slov a jsem vděčná hlavně
sama sobě.
Pakliže jste si tedy zvolila za pomocníka při úklidu svého „augiášova chléva“
pana Havelku a víte o svých sklonech vzdávat závod těsně před startem, přečtěte
si to ještě nejméně jednou, přidejte tam své případné „Ztráty a nálezy“
a terapii si předplaťte. Garantuji vám, že si na konci poděkujete stejně jako
já.
Jana (jaromax@seznam.cz,
v Třebíči 31. 7. 2010)
(převzato z www.transformacni-terapie.cz)
|
|
