Život se mnou poněkud zacloumal
Když mi bylo v zaměstnání zle a dotazník na profesní vyhoření ukazoval 120 %,
odešla jsem z kantořiny. Bez problémů jsem dostala místo v čajovně, kde jsem se
s požitkem ponořila do role, která se do takové trochu "ulítlé" čajovny hodí.
Osud mi však dal na srozuměnou, že se v této roli příliš stylizuji, a poslal mi
požehnání v podobě nesnesitelné kolegyně, která mě z milované čajovny hezky
rychle vyštípala. Tak jsem zůstala pracovat doma na volné noze. K dokreslení
obrázku je třeba říct, že už sedm let nemám stálého partnera, stále hledám,
poprvé v životě zkouším, komunikuji a i jinak se zaplétám s různými chlapci
a muži.
No ale jak jsem odešla z čajovny, začalo mi být moc a moc zle po těle. Zánět
v oku, nebývalý úbytek energie... Navíc se v autě zabil můj milovaný chlapec.
Léčila jsem tělo u lékařů i u léčitelů. Nakonec jsem se trochu vyhrabala z toho
nejhoršího bahna, ale osamělý život při práci doma, žádný rozumný vztah –
zkrátka jsem začínala zabředávat víc a víc. Začala jsem shánět zaměstnání, ale
bála jsem se, že třeba při nějakém pohovoru se projeví moje psychická labilita
a zase zůstanu úplně sama.
Když jsem byla už úplně "na hadry", ve směsi zoufalství a frajeřiny jsem se
opět přihlásila do terapie něhou, kde jsem nebyla už asi rok. No co mám říkat,
roztekla jsem se do slzavého údolí hned po několika prvních minutách.
Něhoterapeut mě jen tak tak slepil po kouscích dohromady a protože jsem v té
době byla zcela bez vůle a schopnosti samostatně rozhodovat, naplánoval mi
a naordinoval další návštěvu v terapii něhou. Byla jsem ráda, že mi někdo takhle
pomohl v rozhodování a zadoufala jsem ve zdárné pokračování.
Při dalším setkání mi něhoterapeut pomohl objevit moji vnitřní holčičku.
Celou zoufalou, nemohoucí, života v ní už moc nebylo. Naučil mě, jak se o ni
starat. Další setkání jsme naplánovali hned za týden, a i když jsem si myslela,
že je to moc brzy, bylo to moc potřeba. Malá holčička mi ještě moc nevěřila –
a kdo by se také divil, po celých desetiletích takového zanedbávání. Na další
dvouhodinovce jsme si tedy povídali s holčičkou a něhoterapeut mě vedl, jak jí
mám zařídit pokojíček. Od té doby je holčička klidnější.
A ještě s někým mě seznámil – s mojí vnitřní princeznou a ministrem. Užasla
jsem, jak nerozumně jsem zacházela se svým vnitřním královstvím. I když pohádka
o princezně a ministrovi ještě není u konce, už se věci hodně zlepšily. Pomalu
sbírám sílu a sebevědomí, pomalu se sbírám z bahna, do kterého jsem se tak
zaryla. Těším se na další setkání, kdy budeme princeznu uvádět na trůn. Vidím,
že se člověk opravdu musí nejdříve naučit orientovat ve svém vnitřním světě.
Žádné přečtené knihy ani "rady" od těch, kteří "to přece se mnou myslí dobře"
nepomohou. (Já jsem byla tak hluboko, že mi nepomohly ani dobré rady.)
Jeníku, díky, že mi pomáháte znovu objevovat vnitřní harmonii. No, teď bych
zase potřebovala ty Vaše jemné třívrstvé kapesníčky (v ceně TŇ :) ...
Jana,
(jana@hulmak.cz, 5. 12. 2008)
|
