Přes Skype až z USA

Uvazuji, co me privedlo k moznosti zavolat – zavolat jen tak, nekam daleko pres casovy posun nekomu, koho vubec neznam. Tedy nemohu rict vubec, neco malinko jsem si o osobe Nehoterapeuta precetla. I tak je to na me pomery prece jen malo, vzhledem k tomu, ze jsem se rozpovidala o svych bolavych pocitech. K tomuto kroku me privedlo nekolik okolnosti najednou – predevsim moje vice a vice bolave dusevno, pocit tapani a bezradnosti. Prijemna vec na internetu je, ze zarucuje anonymitu. A tu jsem hodne potrebovala. Neslo mi zacit s povidanim nekomu z tech, kteri ziji naprostou materialnosti a pri popisovani mych pocitu by me nejspis poslali do blazince. Vim, ze moje odhodlani nekomu volat a radit se o sobe same, by vetsine z nich pripadala jako slabosska a hloupa moznost a taky jako zbytecne vyhazovalni penez. Ja jsem naopak potrebovala slyset nekoho, kdo se bolavym dusim nevysmiva, nedela, ze neexistuji, ba naopak se s nimi setkava casto a ma jiste zkusenosti s lidskymi slabostmi a umi je lecit.

K memu rozhodnuti taky prispela jista nahoda, ktera me dovedla na tyto stranky. Mohla jsem je bez povsimnuti prehlednout a hledat jinde, ale ony me oslovily. A to tak silne – proc? Uvedomila jsem si, ze lide nepojmenovavaji potrebu NEHY, to slovo jsem vlastne uz dlouho neslysela. Vsude se chytre pise o Lasce a Vztazich, rubriky s timto nazvem se na cloveka hrnou ze vsech stran spolu s presnymi navody, jak to vsechno mit urovnane a krasne. Takze bylo to slovo NEHA, ktere me tak upoutalo.

Konzultaci pres Skype jsem zvolila vicemene proto, ze se nachazim v zahranici a zoufale jsem chtela se svymi pocity pohnout kupredu. Nekam k poznani a nejakemu osvobozeni, oddychnuti. Uvedomuji si, ze osobni setkani by asi prineslo daleko vetsi efekt, ale jsem povaha vselijaka a tak pripoustim, ze bych doma (v CR) mozna ani nebyla tolik odvazna zavolat. Doma – tim myslim CR – se ma clovek do ceho ponorit a ma tam vice moznosti, jak od neprijemnych myslenek utect. Tady v USA se mi zda svet vice cernobily – citim tu jasnejsi caru mezi dobrym a spatnym a mnohdy je to i pro me jenom dobre, protoze me to popostrci k raznejsimu reseni. Tedy napriklad sednout k PC a zavolat.

Co se tyka placeni predem, tahle faze mi v celem tom „lecicim procesu“, kdyz si to tak pro sebe nazvu, pripadala neprijemna. Clovek je na vazkach, zda se nekomu sveri, ale prvni vec, co musi vyresit, je zaplatit. Zase mi to pripomina, ze dnesni svet, bohuzel, zacina a konci s mnozstvim penez. A ony tim svetem tak nebezpecne a uz dlouho pohybuji. Ale kdo nic nevlozi, nic neziska, to je obecne znamo. I kdyby to mela byt zla zkusenost, ze duvera na dalku se nevyplaci. V tomto pripade to nebyla pravda, mne se docela vyplatila.

Samotny rozhovor zacal podle meho pocitu az prekvapive prijemne a otevrene. Myslim, ze to bylo hodne ovlivneno tim, ze se vizaz cloveka, se kterym jsem se rozhodla o sobe mluvit (koukla jsem na fotku a tak nejak jsem si terapeuta predstavovala uz predem), take jeho barva hlasu a jeho uvodni uvolnovaci vtipek, to vse se sloucilo s moji vnitrni predstavou. To ocekavani se povedlo a od toho se odvijela i moje dalsi CHUT povidat. Ale cas bezel strasne rychle, nez jsem popsala nejakou situaci, ze ktere by se dalo neco konkretniho usoudit, napadala me spousta dalsich, a pak jeste tisic novych a novych otazek. Az jsem se zastydela, ze obcas nedokazu druhe strane dat prostor. To se dodatecne omlouvam. Ale tech otazek najednou bylo hodne – nektere jsem davala ja, nektere ve me vyprovokoval rozhovor, nektere jsem si ani nechtela pripustit... Nektere otazky, ktere mi dal sam pan Havelka, nemely vlastne ani byt zodpovezeny hned. Stacilo jenom, ze je vyslovil. Hodne dulezite bylo slyset nazor nekoho ZVENCI, ne z meho sveta tady. Diky tomuto rozhovoru jsem si uvedomila, ze NEJDE nutit se do neprirozenych veci a presvedcovat sebe sama, ze jsou prirozene. KDYZ NEJSOU. A tak nehoterapeutova veta: „NEMA SMYSL UCIT SE ZRAT KAMENI!“ uz nejakou dobu terapeuticky pusobi.

Kdyz to shrnu kolem a kolem, konzultace mi dala predevsim maly kousek uvedomeni, ale bohuzel to byl jen stripek toho, co musim najak (jeste presne nevim jak) zvladnout. Byl to jenom malinky krucek tam, kde jsem ted. Po rozhovoru jsem mela v sobe vetsi odhodlani a taky kousek krasneho blaha, ze na to vsechno uvazovani nejsem sama, ze nekdo konecne porozumel, co chci rict.

Po te jsem se ale musela obhajovat, ze svuj zivot rozebiram s nekym, koho neznam. A moje odpoved byla, ze to neni dulezite, jestli ho znam nebo ne. Kazdy hleda cestu z trapeni jinak. Ja ji hledam pomoci lidi, kteri uz nejake trapeni videli a zazili, nekdo ji najde sam v sobe, bez mluveni nahlas. Kazdy je jiny. A tak jsem si to asi obhajila. Doufam.

Kazdemu, kdo vaha, zda zavolat a konzultovat s nehoterapeutem, muzu s klidem doporucit – ano, zavolej. Je to lepsi nezli ronit slzy tolikrat, co jsem ronila ja sama. Nemohu ale s cistym svedomim trvdit, ze mi jedna hodina konzultace pomohla urovnat si zivot, to ani nahodou. Chce to podle me navazat – zavolat vicekrat nebo se setkat a pracovat dal a dal az se vystoura to bolave misto a tam pracovat a pracovat. Jedna konzultace bylo jenom malinke popostouchnuti tam, kde uz se slzy roni o malinko min. Prvni krok se musi udelat, ale musi nasledovat dalsi.

S pozdravem Zuzana, USA  

(Tato konzultace proběhla pomocí bezplatné hlasové služby Skype. Viz též Konzultace přes Skype.)