Poprvé…
… a tak poprvé někdo objal mou duši, mou podstatu, byl se mnou tak
opravdově a intenzivně přítomně, jak to jen lze… a má duše v tomto ohledu
v mých dvaačtyřiceti letech dosud „nepolíbená“ se tetelila blahem a současně
jí bylo do pláče… byla šťastná „jako house v kopřivách“ a přece to tolik
bolelo. Protože to bylo poprvé, protože to naplnilo nekonečnou nikdy
nenaplněnou touhu, protože to bylo neočekávané, protože to BYLO…
Mnozí ji předtím pozorovali, a o tom, co prožívá, snad něco četli
v „chytrých“ knihách, a snažili se získat převahu naučenými a snad
zvládnutými technikami, a byli přesvědčeni, že to, že tomu v podstatě
nerozumí ani to necítí, svědčí o jejich větším „zdraví“, a proto se cítí
povoláni sedět na té „správné“ straně, být schovaní za své rituály,
terapeutický rámec, za svou rutinu, vždy klidní vyrovnaní a „nad věcí“…
Ale moje duše na tohle všechno kašle, moje duše chce sdílení
a sounáležitost, chce porozumění, pochopení, péči, pozornost, podporu, chce
konečně zažít pocit jedinečnosti… JEDINEČNOSTI. Je jí na pendrek fakt nebo
pocit, že patří do stáda neurotiků, deprivantů a nevím jakých ještě – iků
a – antů, kterými akademičtí psychologové nešetří. Chce patřit sama sobě,
chce znát svou cenu, chce si být vědoma svých osobitých hodnot.
Pravda, bylo to dříve na „státní útraty“, ale výsledek tomu odpovídal.
Zřejmě ta „útrata“ nebyla už shůry dobře investovaná. Zažila jsem roční
skupinovou terapii, dodržela jsem roční doporučený odstup, než začnu další
práci na sobě, zažila jsem individuální tříletou terapii… No, shrnu to
stručně a krátce, jednou větou (dámy prominou) – pět let v p*deli!
Dnes platíme za vše, a stále „přituhuje“, tak proč si nezaplatit ten
luxus lidského spirituálního sdílení a sounáležitosti, který je v naší
společnosti a epoše (kdy se rodina a její smysl naprosto rozpadly) tolik
vzácný a tolik, tolik důležitý.
A tak jsem odešla po první dvouhodině terapie něhou od pana Havelky a ve
směru mé cesty – MÉ CESTY – JEDINEČNÉ CESTY – na nebi svítila Venuše, a já
věděla, že JSEM VENUŠANKA, a že už musím jít vždy za jejím světlem a že jdu
správně…
Pravda, po chvíli zhasla. A tak to možná ani Venuše nebyla, možná to bylo
letadlo plné turistů – hltačů nových a dražších zážitků, možná mi Vesmír
dával znamení, kdo ví? Ale pro mne to už navždy bude symbol, světlo majáku
v bouři bolesti a trápení, blýskání na lepší časy pro mne i pro planetu.
Protože čím více lidí si zaplatí cestu spíše do svého nitra než-li exotickou
a ještě exotičtější dovolenou, tím bude na Zemi i nám všem lépe!
Dnes již anonymní zapomenutá neznámá
Dana (srpen 2007)
|
