Pocit posvátna

Několik týdnů před posledním sezením jsem se cítila mizerně. Když jsem pak přišla a začala vyprávět všechny stesky mojí duše, tak to netrvalo ani pár minut, co jsem se opravdu upřímně a srdceryvně rozbrečela.

Zážitek samotný při odvádění duší byl nádherný, silný. Když je člověk „v procesu“, tak to přijímá jako normální věc, něco jako „No a jak jinak by to mělo být?“ Spíš poté přichází údiv, co jsem to vlastně zažila, jak je to možné, takové zázraky. Cítím se teď úžasně, lehce. Koukám kolem sebe a divím se, svět existuje, věci se dějí, potkávám třeba lidi a zdravím je, a přitom je to jiný. Takový údiv.

Jak něhoterapeut terapeut hezky řekl, jsem teď vyprázdněná, v pokojíčku zameteno, střežím si to tam jako krásný posvátný prostor, který je možno ukazovat a říkat: „Podívej, to je přece krásný“. Nechlubím se, mám v sobě údiv a pocit posvátna. Můj rozum by teď chtěl pracovat a zabydlet ten pokojíček nějak krásně a užitečně, ale přitom vím, že jediná smysluplná cesta je odevzdat to vyšším silám. Dát jim důvěru a poprosit o smysluplné vedení. Ukažte mi, co pro to mohu udělat. Smysl. Smysl života.

Mám posvátný pocit a chci si ho vychutnat.

Jana, březen 2007